Jako další v řadě uvádí R.S. třídu věcí kontextově spojených s aspekty. Připomíná, že moderní astrologové mají velmi mnoho aspektů. Nemají jen tradiční, jak se někdy také říká klasické aspekty, které někteří nazývají ptolemaiovskými aspekty. Není to právě nejpřesnější označení a to proto, že všichni před Ptolemaiem je také užívali. Ale ony aspekty - sextil, kvadratura, trigon a oposice - jsou brány za základ, jako hlavní a řádné aspekty. Hovoří se o nich jako o jistém druhu „desatera”.

Jsou-li planety v sousedních znameních nebo jsou-li v intervalu který nazýváme kvinkunx (150°), tedy ve znameních, která jsou k sousedním znamením v oposici, pak se v řečtině toto postavení nazývá inconjunct nebo-li nespojení. Jiné slovo, které se pro to užívá a které více odhaluje povahu tohoto vztahu, je apostrófe (zapsáno foneticky). To znamená „odvrátit se od něčeho” či „přerušit spojení s něčím”. Je velmi jasné z textů, které ukazují čtení horoskopů, že tyto vztahy mají zvláštní funkci.

Abychom si je ukázali, předpokládejme nyní, že máme planetárního signifikátora - například Venuši pro děti nebo svatbu - v určitém znamení. Jestliže pak vládce tohoto znamení je v “aversi”, či jinak řečeno v „nechuti” k tomuto znamení, tedy v jednom z těch nespojených znamení vůči Venuši, pak je to ta nejhorší situace, která je dokonce horší než stojí-li tento vládce v oposici k onomu signifikátoru. Důvod je ten, že zde není jen neexistence spojení, ale je to speciální vztah mezi planetami na opačné straně. A my můžeme nasytit a zdůraznit význam tohoto vztahu užitím slova apostrófe. To znamená na jedné straně „odvrátit se od něčeho” či „sám se vrátit z něčeho”, ale na druhé straně také „odklonit něco od vás” - jinak řečeno nechat to, aby to odletělo, odvrátilo se to. A R.S. říká, že věří, že s kouskem tak trochu detektivní práce může spolehlivě říci, že to co se v anglickém jazyce nazývá inconjunct (vyslov inkonžankt - v českém jazyce je běžnější označení kvinkunx) je krajní nechuť, odpor. Je to nechuť v tom smyslu, že planeta, která je „inconjunct” (tedy je v nespojení) vůči planetě v jiném znamení znamená, že se doslovně odvrací od té druhé planety a toho co ona planeta v jiném znamení představuje - je tak říkajíc její „opuštění”. Vzpomeňme, jak R.S. hovořil o saturnské povaze, protože Saturn má onen vztah „nespojení” k znamení Raka a Lva. Že tedy onou nechutí je opuštění významu nebo právě odvrácení se od významu těchto znamení a ne to, že se na něj bere vůbec nějaký zřetel. Je to velmi důrazné působení a silně negativní vztah.

Na druhé straně také ona přilehlostní, sousedská nechuť, kterou moderní astrologové označují slovem semisextil (polosextil, 30°) je také velmi nesnadná, protože působí tak, že odvrací, odmítá místo aby pracovala k vyzdvižení významu té planety. Dá se říci, že takové planety „rozcupovává, poráží na hlavu” a „obrací na útěk, zahání je”.

Tato situace, jak R.S. říká, je velmi zajímavá tím, že i když se tvrdí správně, že se astrologové omezovali na ony sextily, kvadráty, trigony a oposice, že přece jen měli významy i pro polosextil a kvinkunx. Je tu prostě pro ně význam, není to že by tu žádný nebyl, ale ten význam je trpký či jinak řečeno negativní jedním ze dvou způsobů. Kvinkunx je pro planety odvracení, polosextil je napadení (zpochybnění) a odhánění.

Je tu tedy pro uvedené vztahy příslušný význam i když se na ně správně řečeno nenahlíží jako na aspekty. R.S. říká, že už jinde ukázal jak ony dva vztahy planet přivádějící jejich významy do střetu či opuštění, svou analogií opravdu také zapadají do světa soudů a zákonů. Připomeňme, že aspekty jsou svého druhu výpověď svědka před soudem. Nechuť sousedního, kterou nazýváme polosextil, pak dělá počáteční napětí neboli podání žaloby vůči onomu planetárnímu signifikátoru před tím než bude vypovídat. To vyplývá přímo z onoho slova apostrofe (zapsáno foneticky), říká R.S.. Zatímco to, co nazýváme kvinkunx, je jako někdo, kdo v podstatě říká „zapomeňme na to”, „přestaňme se tím zabývat”. Takže se nemusí dělat žádná výpověď. Dělají tedy cosi jako je předběžná výpověď před vlastním soudem a výpovídají u něj.

Je to velmi zajímavé, protože všichni co studují klasickou soustavu pouček v podstatě říkají, že lze užívat jen klasické aspekty. A lze používat jen aspekty. To je pravda. Ale vztahy polosextilu a kvinkunxu mají význam. A to ne zvlášť dobrý význam, ale význam mají. A zde se můžeme utkat s moderní astrologií, která ale nahlíží na polosextil jako na prvek nesoucí harmonický vztah.

To vše lze odvodit z helénského schematu nazírání jehož pozadí je jakoby analogií svého druhu soudního jednání a toto pozadí může být cenné i pro nahlížení na polosextil a kvinkunx v moderním kontextu. Musí se však poznamenat dvě omezení. Při pohledu na dvě planety v polosextilu neříkáme, že mají ten či onen druh soupeření mezi sebou. Musíme myslet na právě jeden a tím je například to, že jedna planeta je vládcem druhé. To proto že planety vůči sobě navzájem soupeří i ve významovém přínosu. R.S. se domnívá, že se musí myslet více v kontextu tematického přístupu, že tu je planetární signifikátor a že tu je vládce, a že vládce soupeří také o významový přínos. Říká, že musíme myslet nějak v tomto smyslu. Ale nechává nás to ve štychu s kvintilem (72°), septilem (51° a 3/7 °) a dalšími x-tilovými aspekty, které nám nezapadají do našeho schematu. Nemůžeme kvintilovou řadu aspektů nějak vztáhnout ke znamením, nemůžeme mít nějak zahrnuta znamení v kvintilových vztazích. Ale celá soustava pouček o aspektech v helénské astrologii ve skutečnosti nezávisí na zprostředkování jejich významu pomocí znamení. My si nicméně můžeme pohrát s možností, že kvintily a další aspekty jazyka moderní astrologie mají či mohou mít interpretaci v kontextu pojmů aplikace a separace. To proto, že ty nejsou založeny na znameních a mluvíme v souvislosti s nimi o určitém druhu dělení na části. Ale i tak je to velmi obtížné. Pak R.S. prohlašuje, že nechce nějak silně argumentovat pro tuto cestu, ale říká, že chce jen naznačit jakým směrem se obírají jeho úvahy v otázkách platnosti takových planetárních kombinací.

Je tu tedy oblast, která má něco co do činění s oním konceptem vztahu averse (nechuti) nespojených a přilehlých znamení, tj. polosextilového a inkonjunktního (kvinkunxového) sousedství. Jsou však jisté podmínky za kterých nedostatek spojení mezi těmi znameními může být srovnáván nebo ulehčen. Takový systém pravidel ale dosud není v systému moderní astrologie a z velké části zapadl či zmizel již ve středověku. Pozorovat jej však můžeme ve dvou následujících situacích.
1) Máme-li dvě znamení, která spolu buď sousedí (tj. jsou vůči sobě v polosextilu) nebo jsou v oposici vůči sousednímu znamení (tj. jsou vůči sobě v kvinkunxu) a jsou přitom ovládána stejnou planetou, pak tato znamení mají vůči sobě jakousi spřízněnost, která je svého druhu analogická vůči té, jakou mají k sobě pokud je mezi nimi spojení sextilem nebo trigonem. Například znamení Vodnáře a Kozoroha. I když jsou vůči sobě sousední a formálně řečeno mají vůči sobě onu aversi či nechuť, mají však k sobě spřízněnost, která se prakticky rovná vztahu aspektu - protože jsou ovládána stejnou planetou Saturnem.
2) Dalším případem jsou situace, kdy máme co do činění s dvěma znameními, která mají stejnou dobu vzestupu nad horizont jako je tomu například u znamení Berana a Ryb. Co to je doba vzestupu znamení nad horizont? Poznáme to, když pozorujeme jak na východním horizontu s otáčením Země stoupá nějaké znamení, například znamení Berana od 1. stupně a spočítáme jak dlouho to na dané zeměpisné šířce potrvá. Pak když spočítáme jak dlouho to potrvá pro Ryby zjistíme, že nad horizont vystupují obě znamení stejnou dobu. A této časové shodnosti je třeba rozumět jako určitému vztahu mezi těmito znameními, který jim dává určitý druh spojení.

Tyto dvě situace mohou opravdu zmírnit onu aversi, nechuť. A při interpretaci je pak čten tento vztah jako by ony dvě planety v takovém vztahu byly v konjunkci, tj. přítomny ve stejném znamení. Je potřeba ještě připomenout to, co se mělo možná zmínit na začátku úvah o aspektech - a to, že v helénské astrologii se konjunkce nepovažuje za aspekt. To proto, že to není onen druh svědectví o kterém jsme dříve hovořili, jedna planeta se vůči druhé nevyjadřuje. Dvěma planetám v témž znamení rozumí helénská astrologie tak, že jsou spolupřítomné a mísí se jejich význam. A tak z praktického hlediska řečeno, dvě planety ve stejném znamení nejsou vůči sobě v aspektu. Jsou spolu přítomné v onom znamení a jejich významy se mohou mísit bez toho, že by se jedné mělo dávat přednost před druhou. V oné spolupřítomnosti kterou nazýváme konjunkcí se jejich významy rovnocenně mísí.

Z toho co bylo o Slunci a Luně řečeno dříve víme, že to jsou vládcové orbisů druhých planet toho druhu, že si mezi sebou jakoby rozdělují „území”. Všechny významy které přísluší Luně mají co do činění se způsobem jakým zrozenec „ladí s místem”, ty co mají něco se Sluncem mají co do činění se způsobem jak je zrozenec „vyvolen místem”. Dotýkají se tak téměř všech oblastí lidského života. Z tohoto pohledu je zajímavé, že znamení obou planet, tj. Lev a Rak jsou z praktického pohledu vůči sobě v oné nechuti, aversi a tento vztah si nemohou mírnit.

K připomínce Allana, který má utkvělou myšlenku přicházející ze zoroastrického období (řecké jméno pro Zarathustrovo učení, staroperský mazdaismus, pocházející snad ze VI. stol. př. n. l., podle některých však Zarathustra žil v období několik tisíc let před Kristem), že Slunce je principiálním vládcem obou znamení, tj. jak Lva tak i Raka. Ale to je proto, že Luna má určitou afinitu k Raku, tedy protože je Luna je spolupracující planeta a tedy spolupracující vládce. To je zoroastrický systém pravidel. Je to zajímavé, ale pořád tu máme problém toho co je sousedství Raka a Lva. A to i když půjdeme ke konceptu, že denním vládcem obou znamení je Slunce a Luna nočním vládcem obou.

Nyní je třeba přejít ke pojmu vzájemné recepce. Je to jeden z dalších pojmů, kterým je moderní astrologie fascinována.A lze jej nalézt také v helénské tradici. Řecké slovo, které se k popisu toho pojmu užívalo je velmi zajímavé. V základu ho překládáme následujícím způsobem. Když jsou dvě planety ve vzájemné recepci, znamená to prostě to, jako by byly ve svém vlastním domicilu. Jinými slovy, přebírají odpovědnost jedna za druhou. Přebírají odpovědnost za domicil té druhé, ale recipročním způsobem. Což znamená, že když máme v radixu dvě planety ve vzájemné recepci a chceme poznat to jak se budou v takovém horoskopu chovat, posuzují se co do účinku tak, jakoby byly ve svých domicilech. Je to tedy dobrý a prospěšný stav - s jednou výjimkou. Je-li „dobroděj” ve svém domicilu bez ohledu na to jak je ku prospěchu „v řezu” nebo mimo něj – například Jupiter v denním horoskopu, kdy přísluší ke slunečním „řezu” (skupině), tedy například Jupiter v Rybách - je to příznivé. Dokonce i v nočním horoskopu. Jestliže však „škůdce” je ve svém domicilu nebo v domicilu účinkem recepce a je-li „mimo řez” je velmi příznivý a není-li „mimo řez”, ke kterému patří, je to špatné (o tom co je být „v řezu” a „mimo řez” se hovoří v článku Helénská astrologie II). Či spíše je to jeden z příspěvků proto, aby byl špatný. Jestliže je „škůdce” „mimo ořez”, ke kterému patří a ve svém domicilu, je to velmi silné postavení. To se říká v mnoha textech je to v nich podpořeno dobrými argumenty. To se například týká jak horární tak elekční astrologie. Představme si, že máme najít nějaký vhodný čas. Je-li v tomto čase umístěn škůdce do svého domicilu což se může brát jako jeho určité posílení, je také pociťováno jako jeho posílení jestliže je „mimo řez”. To proto, že toto postavení „mimo řez” může vést ke zvláště mocným blahodárným účinkům. Tato myšlenka je podporována v mnoha textech a nese se to helénskou horární a elekční astrologií i jinde. Na dotaz z publika, zda se uvažuje o vzájemné recepci i v jiných případech R.S. odpovídá, že se objevily výroky v několika odlišných kontextech, že recepce mohou být také uvažovány na základě vládců hranic. Stojí-li vládci dvou hranic každý v hranici toho druhého, pak se také někdy hovoří o vzájemné recepci. Nestává se to tak často jako domicilní vzájemná recepce, říká R.S., ale několikrát to našel. Nicméně se zdá, že se podobně nehovoří o vzájemné recepci na základě povýšení nebo trigonokracií (vládnutí v daném živlovém trigonu). R.S. říká, že věří, že proto jsou určité vnitřní důvody. Znamení mají smysl pro vzájemnou recepci a tedy také i pro jejich podčásti. Ale živlové trigony a povýšení jsou už jiné kategorie pojmů, a proto o vzájemné recepci v jejich souvislostech se už nepatří hovořit. To samozřejmě platí i pro smíšenou „recepci” kdy jedna planeta je v domicilu druhé a druhá ve znamení povýšení prvé a podobně. To je ale typické pro středověkou astrologii. Vzpomeňme si jak se o tom hovořilo v souvislosti s tendencí vytvářet v rámci tradice pevná zařazení šablon. To bylo zdůvodněno tím, že pokud je více typů vládnutí (domicil, hranice …) a pro jedno z nich – domicil – zavedeme recepci, je „jisté” že existuje recepce i pro ostatní typy vládnutí a lze je tedy i navzájem míchat. To však není doplňování tradice na základě studia horoskopů, ale na základě doplňování míst, o kterých se věří, že chybí díky „ztrátě” kusů tradice či textů, které se zdědily. Protože však takoví autoři neporozuměli principům v pozadí aspektů, vládnutí atd., jsou jejich doplňky a výtvory za a mimo hranice pravidel helénské astrologie. Pak R.S. prohlásil, že by se v kontextu předchozího chtěl ještě stručně dotknout jiných dvou pojmů, které zajímají i moderní astrology. Jeden z nich jsou antiscia. Mnoho astrologů se o ně zajímá. Co se týče kontraantiscií, o těch nemáme pochyby. Hovoříme-li o znameních stejného výstupu a taková jsou například Beran a Ryby, protože mají stejnou dobu výstupu nad horizont, znamená to, že také stupně souměrně umístěné kolem osy Beran-Váhy mají stejný čas výstupu nad horizont. A tak byl pojem kontraantiscií zabudován do rámce helénské astrologie. Ale co antiscia? Ví se předně kde či odkud se tento pojem vzal. Pochází od Ptolemaia. Nebyl tu dříve. Nebyl užíván. Kontraantiscia jsou tu ve spojení s časy stejného výstupu. Antiscia byla zavedena pravděpodobně jen pro podobnost s kontraantiscii v tom, že je podobnost sousedních znamení co do délky denního světla, když je v nich přítomno Slunce. Znamení a stupně, které jsou navzájem v antisciálním vztahu mají stejnou velikost doby denního světla, když je Slunce na těchto stupních. A tak tedy Ptolemaios ospravedlňuje zavedení konceptu přirozenými argumenty.

Ucelený způsob helénské astrologie, kterou R.S. buduje jako interpretaci gramatiky, však místo pro antiscia nenachází. Jinak řečeno, způsob spojení mezi znameními ovládanými stejným planetami a znameními, které mají stejný čas výstupu nad horizont, vyčerpává všechny druhy spojení, které by mohly být vyžadovány v rámci oné gramatiky. Důvody, které vedly k zavedení pojmu antiscia Ptolemaiem, pojmu jenž nebyl v dřívější tradici - a to nám říká i Firmicus Maternus (a je to jediné místo, kde o něm hovoří), že Ptolemaios jej zavádí - je velmi zajímavý. Sám se také dívá do horoskopů, aby studoval antiscia. Tento koncept musí být tedy dle R.S. dán spíše „do závorky” a tak jaksi brán jen v pochybnostech (a podezříván), protože Ptolemaiem byl zaveden nějak mimo rámec ostatních pravidel helénské astrologie. Zajímavé je, že kontrantiscia byla přijmuta dříve a antiscia zavedena později – jmenovitě až Ptolemaiem.

Dalším konceptem zajímajícím moderní astrology je konjunkce „cazimi”. Nastává je-li planeta ve vzdálenosti 17 úhlových minut od místa Slunce. Je to tedy velmi těsná konjunkce. V souvislosti s tím máme znovu velmi přesné textové odkazy. Na prvém místě to je jak byl tento koncept zaveden do astrologie. Antiochus aténský, který je trochu pozdějším autorem než Ptolemaios (M. Špůrek v Encyklopedii západní astrologie - pravděpodobně však nepřesně - uvádí, že žil kolem roku 100 n.l.) říká, že Ptolemaios ji sám přijímal jen jako astronomickou konjunkci a nedával jí žádnou astrologickou interpretaci. Že to jen zmiňoval jako astronomický jev, kterému nedával vůbec žádnou astrologickou interpretaci. V řečtině se tento jev nenazýval „cazimi” – to je arabské slovo, ale říkalo se tomu také „být v srdci Slunce”. Tento koncept byl tedy zahrnut o čtyři století později, a byl pak dále uváděn a interpretován. O tom nás přesvědčují dvě interpretační textové pasáže. První říká - 1) jestliže planeta je ve vztahu se Sluncem, pak Slunce si bere její sílu. 2) Když je planeta spálená a není „cazimi” pak si planeta, spíš než Slunce, bere jeho sílu. Ale text říká ne, Slunce vrací té planetě sílu znovu zpět, když je tato planeta vládcem časového úseku (v originále anglicky time lord). O planetárních vládcích časových úseků se zatím nemluvilo, ale brzo to budeme rozebírat jako koncept časových úseků, který byl součástí technik helénských astrologů stojících na prvním místě.

A když na druhou stranu je ona planeta „cazimi”, bere si sílu Slunce a vrací sílu Slunci, když se Slunce stane vládcem časového úseku. Zajímavé je, že to nezahrnovala středověká astrologie do svého souboru nástrojů. A tak tu máme další koncept, který byl zaveden v pozdějším období a musíme si jej dát opět „do závorek”. Ale jeho interpretace podle mínění R.S. dává v rámci helénské astrologie smysl. Můžeme studovat konjunkce „cazimi” v helénském rámci bez užívání vládců časových úseků. To je dle R.S. fascinující, ale je to zcela rozdílné od konceptu antiscií. Ty byly zavedeny Ptolemaiem způsobem vzdáleným od helénského myšlení a byly užívány později. Ale „cazimi” se zdá velmi dobře zapadat do helénského rámce. A tak když sledujeme horoskop a v něm máme planetu, která je spálená - a někteří moderní astrologové tento vztah uvažují, tak to není beznadějná situace. Stačí počkat až se tato planeta stane vládcem časového úseku, tehdy si planeta vezme zpět své označení a význam a v tom okamžiku můžeme říci, že spálení je překonáno. Až zase přestane být vládcem časového intervalu, dostane se opět do stavu spálení.

Je však mnoho, mnoho systému vládců času. Není to však to, že by se ta planeta stala vládcem jednou nebo dvakrát za život. Planety mohou být aktivizovány jako vládci časových intervalů zvláštními způsoby. A může nastat v jakémkoli okamžiku, že se planeta stane vládcem časového intervalu a získává zpět svůj význam. To nám dává možnost studovat pravidla spálených planet spolu s pravidly vládců časových intervalů, který ale moderní astrologové nemají. Mají určování času a určují jej rozdílnými způsoby, jako například transity, primárními direkcemi, sekundárními direkcemi a podobně. Mají tedy procedury pro určování časů. A vztahují se k času události s větší či menší mírou přesnosti. Helénský způsob určování času, ten primární, má co do činění s nalezením časů, kdy planety jsou samy aktivizovány pro určitý časový interval, kde některé z těchto intervalů jsou velmi důležité. A pak se studuje co se má stát v onom intervalu. To je konceptuální rozdíl. Většina moderních časových procedur hledá okamžik kdy něco nastává v určitém časovém rozptylu. Helénský astrolog však hledá interval, ve kterém je planeta aktivní a v něm hledá další menší interval, v němž je další planeta aktivizována. Začne širším vymezením času, pak zpřesňuje menším, pak dalším menším, … . Tak postupuje helénský astrolog při určování času.

© Ing. Zdeněk Bohuslav, CSc., 732354413, zdenek@bohuslav.com
Tolstého 20, 101 00 Praha 10

Pokračování bude následovat.

Copyright © 2005 HAD All rights reserved.