Galileo Galilei – astrolog, rebel a hledač světla poznání

Galaktický střed a "výjimečné datum 21. 12. 2012"

 (uveřejněno v revue Konstelace č. 43-44, vydané v červnu 2011)

 

Zdeněk Bohuslav

 

            S tímto datem jsou dnes často spojovány  myšlenky a výroky o konci světa – ať záměrně pro zvýšení publicity vlastní osoby, pro získání toho či onoho finančního prospěchu nebo  „jen“ pro pomýlený úsudek či jako projev mašíblovství (mašíblovství – novotvar vzniklý z počátečních písmen souhrnného označení MAgora, ŠÍlence a Blázna). Podívejme se spolu na jednotlivé výroky a teze spojované právě s tímto datem a pokusme se spolu pro ně vytvořit stanovisko získané stávajícím poznáním.

 

I. „Velké seřazení“ a „Konec světa“

            Jeden čas byla velmi „populární“ myšlenka, že 21. 12. 2012 v okamžiku vstupu Slunce do znamení Kozoroha (tedy při zimním slunovratu, k němuž u nás dojde ve 12:11:31 SEČ, (v Melbourne, Australia ve 21:11:31 tj. skoro ve 21:12) nastane velké seřazení – tedy, že přímka  Země-Slunce bude mířit do středu naší Galaxie a díky energiím, které tento střed ukrývá, se máme těšit na převratné změny či konec světa na naší Zemi.

            Chceme-li si ověřit jak ono „seřazení“ vypadá, je vhodné se podívat na některé soudobé fyzikální poznatky.

 

Mléčná dráha

            Pokud se při jasné, bezoblačné noci, daleko od světelného znečištění podíváme na oblohu, můžeme spatřit slabý pás světla táhnoucí se přes oblohu. Jedná se o Mléčnou dráhu, stříbřitý pás, který obepíná celou oblohu. Klene se od souhvězdí Štíra nahoru přes souhvězdí Orla, Labutě, Kassiopei až do zimního souhvězdí Jednorožce. Potom klesá pod obzor, prochází Plachtami, Jižním křížem, Kentaurem, Střelcem až do Štíra. V rovníkových oblastech, odkud je vidět téměř celá obloha, ji lidé nazývají Nebeský pás, Zářící pás či Mléčný kruh, jinde dostala jméno Nebeská řeka či Stříbrná řeka. Někde ji zase považují za nebeskou cestu, pěšinu či dráhu, jako je tomu v indoevropských zemích (tedy i ve slovanských jazycích). Málokdo ale znal její podstatu. Výzkumy ve 20. století ukázaly, že Mléčná dráha je naše galaxie (Galaxie), viděná od jedné z jejích 200 miliard hvězd – ze sluneční soustavy. Jsme blízko roviny souměrnosti disku Galaxie, takže Mléčná dráha rozděluje oblohu na dvě stejné poloviny. Galaxie je domovem naší sluneční soustavy, stejně jako více než 200 miliard dalších hvězd a jejich planet, tisíců hvězdokup a mlhovin. Jedná se o spirální galaxii s centrální příčkou a radiálními rameny, které začínají ve středu a vytváří spirálovitý tvar. Vědci se dnes domnívají, že Slunce a sluneční soustava obíhá kolem osy Galaxie a tedy kolem jejího jádra konstantní rychlostí (ač se zdá, že jediná pevná věc v našem vesmíru je to, že neustále dochází ke změnám, jen některé změny jsou mimo naše pozorovací možnosti). Podle tohoto předpokladu, za svoji existenci a při předpokládaném stáří našeho pozorovaného vesmíru 650 000 000 let  tak vykonaly méně než 25 oběhů (rychlost oběhu Slunce kolem galaktické osy je 230 km/sec, galaktický rok – doba oběhu Slunce kolem galaktické osy – je přibližně 240 milionů pozemských let).

 

 

Modelový pohled na naši galaxii z boku.

 

 

Klasifikace

            Naše Galaxie je obrovská, jako jakýsi disk rotující spirální galaxie (má tedy svou osu rotace – tj. galaktickou osu), její hmotnost včetně korony se odhaduje na (3-6)x1012 (3-6 bilionů) hmotností Sluncí (hmotnost Slunce je 1,985x1030 kg) a její průměr je přibližně 90 000 až 100 000 světelných let. Radioastronomové zkoumali rozložení vodíkových mračen a na základě tohoto měření usuzují, že se jedná o spirální galaxii s  příčkou Hubbleova typu SBc.

 

Spirální ramena

            Spirální ramena naší Galaxie obsahují mezihvězdnou hmotu, difúzní mlhoviny, mladé hvězdy a otevřené hvězdokupy, které se vytvořily z tohoto materiálu. Naproti tomu výduť obsahuje staré hvězdy a kulové hvězdokupy; naše Galaxie má pravděpodobně 200 hvězdokup, ze kterých jich známe asi 150. Tyto kulové hvězdokupy jsou silně koncentrované směrem ke galaktickému středu.

 

 

Galaktický střed a galaktická rovina

            Rotující disk Galaxie má rovinu souměrnosti a své těžiště. Ve Velké encyklopedii vesmíru [1] je galaktický střed vymezen jako bod, který představuje těžiště Galaxie. Podle stávajících představ a poznatků je umístěn od nás ve vzdálenosti přibližně 26 400 světelných let a leží ve směru souhvězdí Střelce (Sagittarius) – ve skutečnosti na hranici souhvězdí Střelce a Štíra. Pro epochu 2000.0 je dle [5] jeho rektascenze 17 hod 45 min 40,045 ± 0,01 sec, deklinace -29º 00' 27,9'' ± 0,2'', tj. jeho ekliptikální délka je 26º 51' 6,53'' znamení Střelce  a ekliptikální šířka -5º 35' 40,65''.  Středová oblast Galaxie je intenzivním zdrojem rádiových vln, infračerveného a rentgenového záření. V tomto srdci Galaxie je tajemný zdroj nesmírné energie. Září jako sto milionů Sluncí, ale svou velikostí by se vešel do oběžné dráhy Jupitera. Jeho celková hmotnost je asi milionkrát větší než hmotnost Slunce. Tato hmota je téměř určitě černá díra, která „požírá“, správněji řečeno přitahuje si k sobě mezihvězdný plyn a prach, z prstence kupícího se kolem něj. Jak tento plyn padá na černou díru, zahřívá se a vysílá energii, kterou pozorujeme.

            Galaktický rovník je průsečnice nebeské sféry a roviny, která je kolmá na galaktickou osu a jde těžištěm Galaxie. Je to vlastně rovina hmotové souměrnosti Galaxie. Její odchylka od roviny ekliptiky činí za pomocí stávající GPS techniky dle [6] je 48º 4' 16,17'', jinde lze nalézt hodnotu 62º 36' či 61 º ( například v [3]).

 

Naše místo v Galaxii

            Naše sluneční soustava se nachází ve vnějších oblastech Galaxie, zhruba 14 světelných let nad rovinou souměrnosti galaktického disku, ale 26 400 světelných let od galaktického středu. Slunce leží v jednom menším spirálním ramenu (známé jako Místní rameno nebo rameno Orion) asi ve dvou třetinách od středu. V místě, kde se nachází Slunce, je tloušťka diskové části Galaxie pouze 3 000 světelných let. Poměrem tloušťky a průměru se podobá hudebnímu CD. Nad dnes předpokládanou galaktickou rovinou – rovinou souměrnosti Galaxie - je naše Slunce  dle jedněch 14 dle jiných 75 světelných let a nadále se od ní vzdaluje!

 

 

Problémy stanovení data „Konce světa“

            Konec světa prý má nastat, když dojde k „velkému seřazení“- které má nastat když Slunce a Země při slunovratu či rovnodennosti budou tvořit přímku směřující do galaktického středu.

            Již víme, že dráha Země kolem Slunce spolu se svým centrálním bodem – Sluncem – obíhá kolem galaktické osy. Je snadné si dovodit, že při pohledu ze Země na Slunce v okamžiku zimního slunovratu – pokud si uvědomíme, že Slunce je podle dnes převládajícího mínění astronomů nad galaktickou rovinou - nemůže přímka Země-Slunce ležet v galaktické rovině a tedy ani nemůže z tohoto prostorového důvodu „mířit“ na galaktický střed. Kromě jiného nás o tom přesvědčují souřadnice galaktického středu – jeho ekliptikání délka není 0° Kozoroha a ekliptikální šířka 0°,  ale jeho  ekliptikální délka je 26º 51' 6,53'' Střelce a má jižní ekliptikální šířku 5º 35' 40,65''. Přímka Země-Slunce tedy míří o zimním slunovratu zcela mimo galaktický střed.

            Navíc zde je problém se stanovením galaktického středu jako těžiště. Stačí nalézt nějaké hmotnější objekty nad či pod stávající rovinou souměrnosti Galaxie a těžiště se, protože se posouvá rovina souměrnosti, také posouvá. Relativně jednodušeji jsou astronomové schopni stanovit osu rotace Galaxie – umí se nalézt mnoho obíhajících objektů a z jejich drah se osa rotace spočítat dá s větší jistotou. Nově objevený objekt potom nevlivňuje místo osy rotace. Takže vlastně to, kde se galaktický střed - průsečík osy rotace a roiny souměrnosti - nachází, můžeme říci jen s tou mírou přesvědčení s jakým známe množství a rozložení hmoty v naší Galaxii. A to jak cítíme a jak nás nové objevy přesvědčují, stále plně neznáme. 

       

 

II. „Přechod“ Slunce přes galaktický rovník způsobí „Konec světa“ či „Novou éru“

            Při pohledu ze Země přechází Slunce galaktický rovník každý rok  dvakrát (ekliptika protíná galaktický rovník dvakrát), Luna i třikrát do měsíce – a nic zvláštního se neděje. Hledači sensací obvykle hovoří o „přechodu Slunce“ v souvislosti s postupně se měnící posicí Slunce v okamžiku zimního slunovratu se zaměřením na slunovrat v roce 2012. Můžeme pak číst věty jako například:  „21.12. 2012 jako datum znovuzrození – počátek světa Pátého slunce. Bude to začátek nové éry, v níž Slunce překříží galaktický rovník a Země se dostane do středu galaxie.“ Ponechme stranou nesmyslný výrok, že Země se dostane do středu Galaxie a podívejme se do následujícího obrázku na to, jaká je skutečná situace na obloze.

 

 

Posice Slunce vůči galaktickému rovníku o zimním slunovratu v létech 1998 a 2012

 

            Při pohledu za Země na Slunce o zimním slunovratu, se Slunce dnes předpokládaného galaktického rovníku dotklo - díky své velikosti na obloze  0.5°- již v roce 1980, jeho střed se při slunovratu  na rovníku octl  v zimě 1998-1999; celý „přechod“  trvá 36 let do až do roku 2016 (přes galaktický rovník ovšem přechází okolo zimního slunovratu již dlouhá léta). Takže první dotek o zimním slunovratu dle [7] již byl (v roce 1980), střed Slunce na rovníku také (v roce 1998), a od toho roku se každého slunovratu  samo Slunce již galaktickému rovníku vzdaluje. V oné „Nové éře“ tedy již stojíme oběma nohama.

            Pro zajímavost – Slunce je ve svém průmětu na nebeskou sféru nejblíže galaktickému středu v posledních létech vždy kolem 18. prosince. 

 

 

 

 

III. „Konec“ Mayského kalendáře a proto prý i „Konec světa“

 

         U Mayů, jak se ukazuje (v české literatuře například v [2] nebo [3]), hrála vzhledem k počítání dnů a času zvláštní roli čísla 13 a 20.  Výjimečné je číslo obsahující jejich násobky – číslo 1.872.000 dnů zvané dlouhý počet. Dlouhý počet je v našich rocích 5.125,37 let (přesněji 5.125,366189 let = 1.872.000 / 365,2421956).  Je to 1/5 velkého precesního cyklu. neboť 5.125,366189  x 5 = 25.626,83094 let, což je velký precesní cyklus (bereme-li za tropický rok 365,2421956 dní). O jeho délce nepanuje pevný názor, například J. Kleczek v [1] udává délku precesního cyklu 25.800 let, V. Vanýsek v [4] 25.725 let.

            Je-li počátek Mayského kalendáře dnem 11. 8. 3114 př.n.l (jak se nám předkládá), pak je zřejmé, že přičtením 1.872.000 dnů získáme konec dlouhého počtu ke dni 21.12.2012 – tedy ono tak často hrozivě připomínané datum.  

           

            Vidíme, že Mayové rozlišovali menší celky:

5.125   x 1/13              394,26 let    – 1 baktun          – 144.000 dnů 

            x 1/260              19,713 let  – 1 katun            –     7.200 dnů 

            x 1/20              256,26 let   – 13 katunů        –    93.600 dnů (tzv. krátký počet)

                                                            1 tun              –         360 dnů

                                                              1 tzolkin      –         260 dnů          

                                                              1 trecen        –            13 dnů

                                    cyklus denních znamení        –            20 dnů

Přitom:                                                                                 

            1.872.000  dnů je       7.200 tzolkinů = 20 x 360 tzolkinů = 20 x 360 x 260

                                               5.200 tunů = 20 x 260 tunů = 20 x 260 x 360

                                                  260 katunů = 260 x 7.200 = 260 x 20 x 360

                                                    13 baktunů = 13 x 20 katunů = 13 x 20 x 7.200 =

     = 13 x 20 x 20 x 360

                                        

                                              

                                  

            Je zajímavé porovnat výše uvedené mayské cykly se synodickými cykly planet (Synodický cyklus planety – průměrná doba mezi dvěma konjunkcemi oné planety se Sluncem. Konkrétní hodnota závisí na počtu cyklů  za něž je počítána.). Pak můžeme pozorovat, že:

 

synodický cyklus Marta ()  je cca 780 dní (dnes 779,94), tedy 3 x 260 dnů (tzolkinů)

                                                           a tedy 3  synodické cykly Marta ()  jsou 9 x 260

           

synodický cyklus Venuše ()  je cca 584 dní (dnes 583,920) a 4 x 584 ~ 9 x 260

 

synodický cyklus Merkura () je cca blízký 117 dnům (dnes 115.88) a 20 x 117 = 9 x 260

 

synodický cyklus Luny () je blízký číslu 260 / 9   (přesněji 29,530581 = 265,7752929/9

                                                                                teoreticky  28,888889 = 260/9)

 

1 katun (7200 dnů) je blízký průměrné době opakování  konjunkce Jupiter-Saturn ( ) - 19,86 roku.

 

            Můžeme tedy v mayských cyklech vidět – byť někdy volnější – rytmicitu postavení planet vůči Slunci, dárci života. Z toho je možné mimo jiné usoudit, že jde o obdobu časového dělení jako u našeho rytmu roků. A tak jako my nemáme konec světa s koncem kalendáře daného roku a máme pro další rok kalendář nový, dá se očekávat, že i Mayové mají po konci jednoho dlouhého počtu počátek dalšího dlouhého počtu. Svědčí o tom  například existence výkladových aforismů pro poslední katun starého dlouhého počtu a následující katun patřící již do nového dlouhého počtu.   

            Uvedenou myšlenku podporuje i to, že dle autorů Scofielda a Orra v [3] měl pro Maye cyklus stále se opakujících 13 katunů věštecký charakter. Tito autoři odkazují na dochované záznamy a knihy (včetně knih „Chilam Balam“ – kněz jaguár), jež byly sepsány po dobytí Yucatánu Španěly. Tyto texty ukazují, že se vždy nacházíme v nějaké části cyklu tvořené 13 katuny (tj. části dlouhé 1/20 dlouhého počtu - 256,26 let). Nyní končíme katun 4-Ahau (léta 1993-2012) s významem: Během tohoto času je nedostatek obilí a plodů, což vede k vysoké úmrtnosti. Je to však období kdy se uchovávají a zaznamenávají vědomosti. Po něm přijde katun 2-Ahau (léta 2012- 2032) s významem: Polovinu tohoto času je dostatek potravin, druhá polovina se má vyznačovat neštěstím. Končí však období autoritativní vlády a nastává čas sjednocení v zájmu dobré věci. 

 

            Mayové,  jak ukazují zbytky jejich písemných památek a dochovaná ústní tradice mytologie, pozorovali v Mléčné dráze její temnější část, kterou nazývali temná puklina. Otázkou je, zda – jestliže znali, počítali či odhadovali čas, kdy se Slunce při zimním Slunovratu  přiblíží k temné puklině a považovali jej za výjimečný – zda od tohoto pro ně předpokládaného zvláštního data nenapočítali zpět 1.872.000 (dlouhý počet) dní a pak od tohoto zpětně stanoveného data 11.8.3114 př.n.l. nezačali měřit svůj čas, aby nezapomněli na onu v budoucnu očekávanou zvláštní dobu.

            Tak nebo onak, k 21. 12. 2012 pro Maye končil jeden konkrétní dlouhý počet, a po něm nastával nepochybně další – bez toho však,  že by měl být konec světa.

 

Závěr

            Co je výjimečného na datu 21. 12. 2012 ve světle uvedených skutečnostech nechť nyní čtenář laskavě posoudí sám.

 

 

 

Užitá literatura a prameny:

[1] Kleczek, Josip:  Velká encyklopedie vesmíru,   nakl. Akademia, Praha 2002

[2] Calleman, Carl, Johan: Mayský kalendář, nakl.  Fontána, Olomouc 2006

[3] Scofield, Bruce a Orr Barry, C.: Mayská astrologie v praxi, nakl. Pragma, Praha 2008

[4] Vanýsek, Vladimír: Základy astronomie a astrofyziky, nakl. Akademia, Praha 1980

[5] http://astronomia.zcu.cz/objekty/nase/2233-stred-galaxie

[6] http://fyzsem.fjfi.cvut.cz/2007-2008/Leto08/proc/ekliptika.pdf

[7] http://alignment2012.com/whatisga.htm