Galileo Galilei – astrolog, rebel a hledač světla poznání


Galileo Galilei – hledač světla poznání, člověk a astrolog

            Zdeněk Bohuslav ©2011


Rok 2009 byl mezi jiným slaven jako Mezinárodní rok astronomie a rok 400. výročí novodobého pozorování oblohy dalekohledem. Je spojován s mužem, který je však představován zúženě jen jako jeden z otců „moderní“ astronomie a který jako první dalekohledem pozoroval a objevoval.

Nicméně se v posledních létech vynořilo poměrně dost nových materiálů, které nám ukazují další, a jak se ukazuje významně širší  než doposud záměrně zužovaný náhled na muže, jenž byl nejen upřímně hledajícím poznání, ale jak poznáme i mužem se slabostmi a lidskými vlastnostmi  blízkými dnešním lidem. A nejen to, můžeme si jej připomenout i jako významného astrologa kvasu 17. století. Století začínajícího upálením Giordana Bruna, které bylo jak časem významných pokroků v astrologii – lze zmínit například metodu domifikace či upřesnění primárních direkcí  Placida de Titti, Rudolfinské tabulky J. Keplera, výkvět horární astrologie v práci W. Lillyho či fundamentální kombinačně-determinační metodu čtení horoskopu J. B. Morina, ale které bylo i stoletím počátku  potlačení astrologie díky papežské bule proti astrologům z roku 1631 a časem nastupujícího positivistického učení Descarta. Bylo však i stoletím donedávna ještě utajeného hlubokého a celoživotního alchymického studia gurua moderní fysiky Issaca Newtona.  

 

            Galileo, plným jménem Galileo di Vincenzo Bonaiuti de' Galilei,  se narodil v Pize či její blízkosti (v tom se historikové doposud neshodují) do staré  patricijské rodiny pocházející z Florencie (jméno rodiny Bonaiuti sahá svými kořeny až do druhé poloviny 13. století). Mezi jeho předky bylo mnoho významných lékařů. Jeho otec Vincenzo (*1520), zchudlý hudebník,  se však živil jako učitel hudby a loutnista (je mu připisováno teoretické dílo o moderní harmonii), přesídlil do Pisy a zde 5. 7. 1562 vstoupil do manželství s ženou vyšších kruhů, Julií degli Ammannati. Za necelé dva roky po svatbě se, dle běžně uváděných pramenů dne 15. 2. 1564 – ale  jak si ukážeme dále až 16. 2.  v dnešním počítání času  – narodil Galileo Galilei (jako první ze šesti nebo sedmi sourozenců, z nichž čtyři přežili dětství a  nejmladší bratr Michelangelo se stal známým loutnistou a skladatelem). Za čtyři dny po narození byl pokřtěn. Ve osmi letech  se rodina bez něj stěhuje zpět do Florencie (matka – jak se ukazuje nejspíše z finančního nedostatku - se rozchází s otcem, ten se věnuje flétně a v roce  1581 dokonce publikuje knihu o hudební teorii - harmonii). Galileo tehdy zůstává u strýce v Pise, ale po dvou letech (tedy roku 1574) se celá rodina opět spojuje ve Florencii. Jakmile získává dostatečný věk ke studiu, je poslán do jesuitského kláštera Camaldolese v kraji Vallombrosa nacházejícím se 33 kilometrů od Florencie, aby začal studovat jazyky. Tam pobývá 4 roky, dokonce se chce stát mnichem, ale otec jej bere z kláštera a dává mu na výběr, že by měl buď obchodovat s vlnou nebo jít studovat na universitu. Mezitím v roce 1578 prodělává mladý Galileo oční zánět, který jak se zdá, naštěstí až na slepotu v pozdním stáří nezanechal během života významné následky. V 17 létech – 5. 9. 1581 – se tedy na přáni otce zapisuje na fakultu svobodných umění v Pise, aby pokračoval v rodinné tradici a studoval lékařství. Že studentský život přinesl pro Galileiho mnohá pokušení, dosvědčuje to, že byl ze studií lékařství v Pise jako potížista bez získání titulu bakaláře vyloučen [2]. Po prázdninách (1583) však přechází do Florencie, kde navazuje studiem matematiky, které podle [4] končí bez dosažení akademické hodnosti v závěru roku 1583 (je možné, že jde jen o tiskovou chybu údaje), podle mnoha dalších končí až v roce 1585 – pravděpodobně pro nedostatek finančních prostředků; stipendium k dokončení studia s akademickým titulem nezískal díky tomu, že mezi profesory fakulty získal nedobrou pověst provokativního diskutéra. Z roku 1583 však pochází jeden z jeho prvních objevů – a to objev isochronismu  kyvadla (výchylky kyvadla trvají stejně dlouho, i když se velikost výchylky v čase zmenšuje). Během studií a zpočátku i po jejich ukončení se jen protlouká, dává tu i onde přednášky z matematiky aby „vydoloval“ nutný peníz k obživě, píše drobné eseje. Ve své nejranější práci De universo vzniklé pravděpodobně v roce 1584 odmítá na základě filosofických a astronomických úvah Koperníkův heliocentrický systém [5]. 1587 se vydává do Říma a pokouší se tam neúspěšně získat profesuru matematiky v Bologni (tu tehdy získal a až do své smrti v roce 1617 si podržel lékař,  matematik a autor několika hvězdářských a astrologických spisů Antonio Magini - *14.6.1555). Obrat nastává až když jako 24 letý (tedy v roce 1588) vykoná na půdě florentské akademie přednášku s názvem „Tvar, umístění a velikost Dantova pekla“, v níž rozebírá z přírodně-matematického pohledu místo kde přebývá Lucifer a ostatní padlí andělé – rozebírá jeho hloubku, velikost ústí, umístění, strukturu, ale i délku Luciferovy paže … To vše v reakci a jako napojení se na módní proud florentinské kultury podporované Cosimem I. di Medici, v němž byl právě v  literární společnosti ikonou Dante Alighieri a jeho Božská komedie; a v situaci kde ostatní zkoumali jen nebe, jeho místo, množství andělů… Tato přednáška zaujala a přesvědčila významné osobnosti o Galileiho schopnostech jako matematika a v roce 1589 konečné získává katedru - dnes bychom řekli „post“ - vyučujícího matematiky na universitě v Pise; běh svých přednášek zahajuje rozpravou 12. 11. 1589 [4]. V roce 1590 se zdá, že mění svůj náhled na uspořádání vesmíru, neboť ve svém ztraceném komentáři k Ptolemaiově Almagestu má již podporovat smíšený systém podobný systému Braheovu [5] (okolo Země obíhá Luna a Slunce, kolem Slunce planety). Přitom doplňuje svůj hubeňoučký plat provozováním lékařství a studuje pohyb při pádu těles a dostává se díky svým pozorováním do rozporů s autoritami vycházejícími  z Aristotela. Také díky břitkému byť spravedlivému odsudku stroje pro odklízení bahna v přístavu livornském, navrženém Giovannim di Medici (legitimovaným levobočkem velkovévody Cosima I.), získává dalšího nevraživého odpůrce.  V červenci 1591 mu umírá otec. Tuše, že po uplynutí čtyřletí nebude znovu potvrzen ve své funkci na universitě v Pise, vydává se koncem srpna 1592 do Benátek, aby získal katedru matematiky Benátské university v Padově. To se mu skutečně podaří 26. 9. 1592, kdy ji získává na čtyři roky a na dlouho pak přesidluje do Padovy. Tuto posici vícekráte obhajuje a matematiku zde učí až do roku 1610 (znovupotvrzen na šest let byl 28. 10. 1599 a 1­606 opět na dalších šest let). První přednášku zde koná proslovem 7. 12. 1592, její text se bohužel nezachoval. 15. 9. 1593 získává od benátského senátu na 20 let privilegium (patent) na jím vynalezený stroj na zdvihání vody a zavodňování pozemků [4]. Roku 1599 se potkává s 21 letou prostitutkou Marii Gambou a má s ní (k velké nelibosti své matky, která mu za to stále dělala výčitky a hádala se s ním) dlouhý milostný poměr a následně tři děti – 1. dceru Virginii *13.8.1600 10:03 ráno (od 4.10.1614 jeptiška Maria Celeste v Arcetri), + 2.4.1634, 2. dceru Lyvii *18.8.1601 06:00 ráno (také se stala jeptiškou), + 14.6.1639 a syna Vincence *21.8.1606, + 14. 7. 1639. 

 

           

Matematik, tedy astrolog  a  první střed s inkvizicí

Připomeňme si co v Galileově době obnášela výuka matematiky na universitě. Oficiální seznam obsahoval výuku geometrie, astronomie, vojenského inženýrství a opevňování [3]. Když se však řekne astronomie, nebylo to ono dnešní zkoumání a pojmenovávání toho co je ve vesmíru kolem nás, ale  učení všeho co může z hvězd být užitečné. A tak výuka matematiky pro lékaře znamenala především uvedení do technik výpočtu a sestavení snímku vesmíru kolem léčeného zrozence v okamžiku narození (tj.  horoskopu narození) a jeho interpretaci vzhledem ku zdraví, dále sestavování dekumbitorních horoskopů, jejich čtení co do typu nemoci, odhadu povahy, jejího  vývoje a trvání, stanovení léku a doby jeho podání [7], v neposlední řadě i sestavování horoskopů pro volbu okamžiku kdy lze vykonávat zákroky jako bylo pouštění žilou [6] – tedy vesměs to, co dnes nazýváme astrologickým přístupem k léčenému člověku. V této oblasti matematiky měla universita v Padově zvláště silnou tradici.  Je třeba si uvědomit, že pokud někdo tyto věci učil, tak je také musel i sám ovládat. Podobně tomu bylo u Galilea.

Jeho pověst praktikujícího a váženého astrologa vedla mnohé mocné jeho světa, aby jej žádali o služby. Že tyto služby provozoval úspěšně a za úhradu svědčí jak jeho osobní zápisky [3], tak oficiální záznamy inkvizice (nalezené v archivu Sartori v Itálii roku 1990)  vedené v souvislosti s jeho prvním obviněním v roce 1604 [9]. Před touto institucí se Galileo octl pravděpodobně pro některé překvapivě ne až 1631, ale již 21. dubna 1604 - poté co církev s nelibostí hleděla na jeho astrologickou činnost. Jeho služby si žádali také cizinci i celebrity  jako například velkovévodkyně Cristína Lorraine (tázala se kvůli poslední nemoci velkovévody Ferdinanda I, kdy měl Galileo pro lékaře pro stanovení klimakterického roku upřesnit den narození), tajemník Curzio Pischena či benátský patricij Sagredo (jeho přítel), (jak  se ukazuje v  [9],  či jeho korespondenci v [1] str 73-84). Galileo byl ve svých předpovědích pro klienty osočen z nepřípustného fatalismu.

Otázkou je, zda jen náhodou či ze záměru nepřejících a nepřátel připravujících  budoucí napadení zaměstnal Galileo někdy v červnu 1602 ve své domácnosti mladého Benátčana Silvestra Pagnoni pro přepisování textů a přednášek na prodej pro studenty, který později vystupoval jako významný svědek v obžalobě. Galileo jej byl nucen po 18 měsících služby 2. ledna 1604  propustit - poté co zjistil významné nesrovnalosti ve svůj neprospěch v účtech, které mu vedl Pagnoni. Je doloženo, že ve stání před inkvizicí pak tento člověk dosvědčuje v tříbodovém svědectví, že Galileo se hádá s matkou, jež mu vyčítá že si vydržuje milenku – prostitutku a má s ní nemanželské děti, že nechodí na mši svatou,  a že zastává nauku o hvězdném předurčení (provádí predikce délky života) [9].

Ačkoli byl Galileo padovskou inkvizicí obviněn již 22.  dubna 1604 z fatalismu při vykládání horoskopů pro neponechávání svobodné vůle a milosti Boží člověku  (tj. z šíření přesvědčení, že planety, hvězdy a nebeské vlivy určují běh života) a z toho, že žije jako heretik. Poté, když byl inkvizicí vyslechnut, přece jen nebyl stíhán (jak se z mnoha dokumentů zdá právě na zásah akademické komunity v Padově) a obvinění nebylo předáno inkvizici do Říma. Církev si nepřála roztržku s universitou. Jen se od té doby v osobních materiálech neobjevuje evidence příjmů za astrologické práce. Není nezajímavé, že tehdy, kdy denní příjem řemeslníka byl jedna lira, Galileo přijímal 60 – 70 lir za práci na jedné nativitě. Přestože záznamy příjmů  mizí, v astrologické praxi nadále pokračoval, jak vidíme například v anglickém překladu části jeho korespondence z let 1604-1609 uveřejněné v [1], str.73-79.

V témže roce v prosinci koná veřejné přednášky o objevení zvláštního světla, nové hvězdy – dnes označované jako supernova. Ta byla nalezena císařským meteoroscopusem J. Brunovským na Rudolfově dvoře v noci na 11.10. a viděna spolu s ním i J. Keplerem znovu až 16. 10. 1604. Objevena byla na 22º Střelce a jen 3º stupně od ekliptiky. V přednáškách hovořil o jejím významu („vyzařuje vlny světla, které mohou zabít i zapálit ... oznamují destrukci ... “), ale také o tom, že byla stvořena předchozí konjunkcí Marse s Jupiterem (jež nastala 9. 10. 1604 a v  jejíž těsné blízkosti se nová hvězda objevila) a ukazoval, jak právě kvality Marta a Jupitera ji mohou vytvořit. V následujícím roce se pak stává učitelem Cosima II. di Medici. 

 

Pozorovatel a badatel

 Do dalšího zdánlivě pevně nasměrovaného života Galilea však zasáhla žádost na patentová práva na 30 let na „přístroj přibližující pomocí čoček věci vzdálené“, kterou podal 2. listopadu 1608 Holanďan  Jan Lippershey z Middelburgu (*1570, +září 1619). Jakmile se o novém přístroji Galileo dověděl (snad uprostřed roku 1609), zkonstruoval svou versi dalekohledu (ten tehdy přibližoval 3x) a 21. srpna 1609 jej předvedl na vrcholku zvonice sv. Marka benátskému dóžeti a patricijům. Tři dny nato jej nabídl darem zvláštním dopisem, zdůrazňujícím jeho využití na moři a ve válce, vládě Republiky benátské. Ta rychle uznala jeho význam, dar přijala a jmenovala 25. srpna 1609 Galilea doživotním profesorem na universitě v Padově, spolu se zvýšením jeho platu. Galileo s dalekohledem začal zkoumat nebeskou sféru. Nejdříve objevil krátery a hornatost Měsíce, pozoroval Mléčnou dráhu a mlhoviny a 7. ledna 1610 nalezl tři měsíce planety Jupiter a tři dny na to i čtvrtý - později je nazval hvězdami Medicejskými.

O Velikonocích ukázal Galileo tyto čtyři nové planety-měsíce na dvoře toskánském a dostal za to zlatý řetěz v ceně 400 dukátů. O tomto objevu, který přispíval k vyvrácení ptolemaiovského pohledu na svět (objevené měsíce obíhají Jupiter a ne střed vesmíru - Zemi), podal zprávu 12. dubna 1610 ve spise Sidereus Nuncius (Hvězdný posel), věnovaném velkovévodovi Cosimu II. di Medici, suverénovi toskánskému. Tedy ve stejném roce, kdy J. Kepler v německém Ulmu vydává Tertius Interveniens, svou hlavní práci v astrologii. Galileo v úvodu Hvězdného posla z  hlediska dnešního marketingu obratně připomíná jupiterské vlastnosti Cosima I di Medici, jenž se sám cítil být zástupcem Jupitera a pak přirovnává čtyři objevené měsíce k rodině potomků medičejkých, jež krouží kolem tradiční královské hvězdy Jupitera, tedy kolem předka Cosima I, který podobně jako Jupiter získal vládu nad ostatními tím, že byl mocnější druhých. Objevené měsíce proto mají být nazvány jménem mladého velkovévody -  mají nést jméno „Hvězdy Medičejské“. Na podporu těchto myšlenek pak zařazuje Galileo do spisu i horoskop Cosima II, v němž vychází znamení Střelce a kulminuje Jupiter. Tento obratný tah spolu s visuálním představením měsíců vytvořil podmínky pro velkovévodovu nabídku Galileovi k přesídlení do Florencie. Ten se nenechal dlouho přemlouvat – od května 1610 začal vyjednávat o místě ve Florencii, 15. června se vzdal stolice v Padově a již 10. července 1610 je jmenován matematikem školy v Pise a prvním matematikem a dvorním filosofem velkovévody toskánského [4]. 3. září odešel definitivně z Padovy a po krátkém zastavení v Bologni přišel do Florencie 12. téhož měsíce.

Práce na dvoře poskytovala dostatek volnosti k bádání a tak Galileo pokračoval v pozorování pomocí dalekohledu a brzy nato zpozoroval fáze Venuše (růst a ubývání jejího srpku), v červenci a srpnu při pozorování Slunce našel na jeho povrchu skvrny. O svých objevech chtěl přinést zprávu do Říma  kam vyrazil 23. března 1611 [4]. Do Říma přijel o šest dní později a záhy byl představen papeži Pavlu V. a 25. dubna zapsán jako člen Akademie dei Lincei. Zanedlouho se vrací do Florencie. 21. května píše dopis Pieru Dini do Říma, kde vypisuje své úvahy o astrologickém významu Medicejských hvězd ([1], str 85-95).

 

Druhý a třetí - osudový střet s inkvizicí

Pravděpodobně 21. prosince roku 1613 vzniká později mnohokráte s větší či menší přesností opisovaný a rozesílaný Galileiho dopis Benedettu Castellimu. Ten totiž předtím 14. prosince na hostině u velkovévody toskánského, jež byla spojena - jak bývalo patricijským zvykem - s představováním zajímavých myšlenek či vystoupením významných duchů společnosti, uvedl a pravděpodobně diskutoval s Cosimem Boscagliou (peripatetikem, profesorem filosofie na universitě v Pise) a rozebíral pohyb Země ve vztahu k naukám Písma svatého – a to v intencích svého učitele Galileiho. Galilei zjevně aktivisován potřebou pomoci svému žáku, přitažen takto k vyjádření, v dopise Castellimu předkládá čtenáři důmyslnou astronomickou úvahu, z níž vyplývá „nesprávnost a nemožnost soustavy aristotelské a ptolemaiské a oproti tomu, že ono místo (v knize Josue – vsuvka autora) se dobře srovnává s naukou Kopenikovou“ [4]. Rozporné a pro Gallilea nepřijatelné nepříznivé reakce na tento dopis jej nakonec vedou k potřebě obhájit sebe a svůj názor před odborníky a autoritami Říma.  Znovu tedy od 3. do 7. prosince 1615 cestuje do Říma, tentokráte obhajovat výsledky svých  pozorování a jejich soulad s částí Bible svaté – knihou Josue – a také proti nařčením všeho druhu. Doufal ve věcnou diskusi nad pozorovanými fakty, ale výsledek byl jiný. 19. února 1616 byla 11 prelátům Svatého officia sdělena dvě témata ke zkoumání. První - Slunce je středem světa  a je proto nehybné, na místě setrvávající a druhé - Země není středem světa a není nehybná, otáčí se kolem své osy právě jedenkrát za den. Avšak již 5. března je vynesen odsudek o druhém tématu a následně 25. března bylo kardinálu Ballarminovi uloženo tlumočit Galileliumu slavnostním způsobem, že má přestat zastávat, ať veřejně nebo soukromě nauku Koperníkovu. 26. března je Galileimu v přítomnosti Ballarminově a dalších dvou svědků přečten výnos a učiněn zápis rozhodnutí ve znění: „Aby svrchu zmíněný názor, že Slunce jest středem světa a že Země se otáčí, zcela opustil a nadále jej nižádným způsobem nepovažoval za správný, neučil ani neobhajoval ani slovem ani písmem; jinak proti němu bude zavedeno svatým officiem vyšetřování; tímto zákrokem se Galilei spokojil a slíbil že uposlechne.“ - [4] str. 61. Galieo si odnáší kopii zápisu, která má však formální nedostatky ve stvrzení podpisy stran. Tyto nedostatečnosti později umožní, aby odchylná verse zápisu předložená inkvizicí v procesu v roce 1633 byla užita proti Galileovi jako důkaz nedodržení jeho dřívějšího slibu. Galileo věřil na základě toho co si odnášel, že mu není bráněno v dalším studiu.  Konečně 4. června se Galilei na příkaz velkovévody vrací do Florencie. Astrologii zřejmě praktikuje i v této době, o čemž svědčí to, že jej 2. března 1618 žádá dopisem o vypracování horoskopu kardinál Alessandro d´Este ([1] str. 81).

Po úmrtí papeže Pavla V. (*17.9.1552, +28.1.1621), nakrátko vykonával pontifikát papež Řehoř XV.,  který zemřel 18. července 1623.  Na uprázdněný Petrův stolec je 6. srpna 1623 zvolen papežem Galileův příznivec a ochránce Maffeo Barberini, který přijal jméno Urban VIII. (*5.4.1568, +29.7.1644). Během roku 1624 jím byl Galileo šestkráte přijat v audienci a doufá, že edikt z roku 1616 je oslaben. Začíná pak pracovat na své knize s názvem v soudobé anglické literatuře uváděným jako Dialog on the Tides  (česky Dialog o přílivu a odlivu). Ta se však později stala hromosvodem pro Galileův třetí a závěrečný střet s inkvizicí.   

Podívejme se na to, co předcházelo třetímu inkvizičnímu procesu s Galileim (přeskočme přitom krátký výpad inkvizice, kdy v létech 1924-25 byl inkvizicí díky své knize Il Saggiatore (česky Prubíř) pojednávající o kometách a polemisující s prací jezuity Orazia Grassi Libra astronomica et philosophica osočen z atomismu [10], který byl zakázán koncilem Tridentským. Později se Galileiho argumenty ve vztahu ke kometám ukázaly jako chybné). Obvykle nám jako důvod, jenž vedl  k poslednímu procesu historici předkládali a mnozí dodnes předkládají variantu ideového boje mezi starým pavědeckým a novým, právě na rozumu se zakládajícím,  světonázorem.  Přitom opomíjeli nebo se chabě vypořádávali s faktem, že až do pozdní části roku 1630 byl Galileo chráněncem jak domu Medicejských (velkovévody Cosima II. di Medici ale i jeho bratra kardinála Carla di Medici), tak i  římského papežského stolce (papežem Pavlem V. i jeho následovníkem papežem Urbanem VIII.), a že do nemilosti Galileo upadl až létech 1632-1633. Někteří proto poukazovali na údajné zesměšňování papeže v postavě prosťáčka (Simplicia) v Galileově knize Dialogo. Jiní hledali důvody v mocenském boji mezi dominikány a jezuity, někteří ve snahách o získání či zachování vlivu v systému patronů [11]. Další například zdůrazňují souvislostí s posicí Říma za třicetileté války a hledají možné politické souvislosti (papežovy potíže ze 30leté války v roce 1632) [10].  Hledá se tak i napětí mezi toskánským vévodou a Římem (odmítl pomoci Římu proti Francii), jež mělo vést k potřebě zranit toskánského vévodu odsouzením jeho přítele a chráněnce. Přesvědčivější momenty, jež zcela pochopitelně mohly vést k inkvizičnímu procesu, však výrazně naznačuje samotný běh života Galilea Galilei právě  v souvislosti s jeho astrologickou činností.  

V lednu 1630 dokončil Galileo své velké mistrovské dílo tehdy ještě s názvem Dialog o přílivu a odlivu moře (poději známé pod názvem Dialog mezi dvěma systémy)  a krátce nato na jaře téhož roku jej svěřil pro získání povolení k publikování svému příteli Nicolovi Riccardi, který byl šéfem Apoštolského paláce v Římě s odpovědností autorizovat a schvalovat knihy k publikování. Ten jej předal svému kolegovi dominikánskému mnichu Raffaellu Visconti, jehož zájem o astronomii a astrologii přerůstal i v sympatie  k okultnímu. Byl přítelem Orazia Morandi, kněze od sv. Praesede v Římě, který strávil mnoho času s Antoniem a Giovanim Medici při studiu hermetické tradice. Morandi však byl také vydavatelem novin se vzrušujícími tématy, majících v dnešním světě označení bulvár. Někdy na jaře či v prvých dvou týdnech května 1930 Morandi publikuje věštby založené na astrologických vývodech a mezi nimi i jednu o brzké smrti papeže Urbana VIII. Galileo přijda do Říma 3. května o této Morandiho akci nevěděl a přijal jeho předtím mnohokráte opakované pozvání k setkání na večeři z dubna téhož roku. Díky těmto okolnostem a uskutečněné večeři tak nastala velmi problematická situace. Galileo byl totiž veden mezi Morandiho dopisovateli a existuje na pět dopisů v nichž Morandi Galileliho obdivuje. Na druhou stranu byl Galilei ještě kolem 17. května přijat papežem a ze slyšení odešel s důvěrou v „dobré skoncování“. 

Mezi osobnosti, pro které Galileo se svými astrologickými schopnostmi pracoval, totiž patřil dlouhodobě i papež Urban VIII. Ten vyrostl ve Florencii a Pise, kde důvěra ve výpovědní hodnotu astrologie hrála vždy významnou roli. Projevem jeho zájmu o astrologické záležitosti mohou být mimo jiné i obavy jeho a jeho rádců z jevů jako bylo zatmění. Po svém zvolení papežem roku 1623 dokonce přešel do zvyku obracet se k nativitám členů kurie a zkoumat data jejich úmrtí [12]. A do takového prostředí, v němž byl Galileo ctěn jako autorita v astrologii a kde byl papežem opakovaně přijímán a zván chráněncem a přítelem, najednou vychází v novinách  Morandiho předpověď papežovy smrti. Ihned se rozběhla římská šeptanda počínající spojovat s předpovědí právě Galilea. A 18. května  pak Antonio Badeli, který se stavěl do posice výjimečného člena klubu novinářů tuto šeptandu nejen přijme, ale dokonce otiskne v článku jako přijímanou skutečnost. Píše: „Galileo slavný matematik a astrolog je zde, aby publikoval knihu ve které napadá mnoho názorů zastávaných jezuity. Má se za to, že paní Anna (Anna Colona, manželka Taddea Barberini, bratra papeže – pozn. autora) dá život  synovi, že budeme mít v Itálii ke konci  června klid a že krátce poté Taddeo  a papež zemřou. Tento poslední výrok je potvrzován nepolským Carracioli, otcem Campanellou a několika písemnými materiály, které rozebírají nový pontifikát, jako by byl v onu dobu Svatý stolec uprázdněn“ [1], str. 8 (Thommaso Campanella, dominikánský filosof a astrolog, v našich zemích více známý svou prací Sluneční stát, předtím dříve opakovaně pracoval na žádost Urbana VIII. magickými prostředky ku záchraně jeho života. Galileo a Campanella se poznali již roku 1592 v Padově. Mezi prvními kdo gratulovali k objevům zveřejněným v Sidereu Nunciu patřil samořejmě i on). Tyto zvěsti, ač se jistě donesly i k papeži, však ještě nezlomily jeho vztah k Galileimu. Dokonce 3. června 1630 Michellangello Buonaroti, synovec slavného umělce, Galileimu píše, že v rozmluvě se synovcem papeže kardinálem Francesem Barberinim, jej papež jeho ústy ujistil opakovaně o své podpoře příteli Galileimu [1] str 81-82 (z kontextu dopisu je patrné, že tato rozmluva byla vyvolána na prosbu Galileiho a pro jeho vyjádření, že on za těmito fámami není). 24. května však Galilei přijimá Morandiho opakované pozvání na večeři, která se pak někdy počátkem června uskuteční. Avšak 10. června nastává při západu Slunce zatmění Slunce, v červenci přijdou záplavy ve Florencii a Morandi je uvězněn (umírá v něm v listopadu téhož roku). A tak toto spojování Galilea s Morandim a tím odvozeně i s jeho předpověďmi je, ač neprokázané, přesto nebezpečně zvažované. Kromě jiného také díky tomu, že inkvizitoři po zatčení Morandiho nalezli v klášteře svaté Prassede na tucty horoskopů. V této vypjaté době Galileo konečně získává příznivé vyjádření pro tisk svého díla od Raffaela Visconti – avšak proto, aby dílo nepřipomínalo příliš fyzikální náhled na Zem – jen pod změněným názvem Dialogo. Když po návratu do Toskánska v září zažádal o povolení k tisku ve Florencii, dosáhl ho jak u civilních tak církevních úřadů, následně pak za pomoci Medicejských mu bylo vydáno povolení k tisku i v Římě.

Když Galileo opustí Řím 26. června 1630, je krátce nato uprostřed července zatčen a uvězněn Morandi [13]. Společenská atmosféra je ve svatém městě díky šeptandě neúnosná a tak 1. dubna 1631 vydává papež Urban VIII. proti astrologům bulu Inscrutabilis iudiciorum Dei altitudo zakazující pod hrozbou nejvyššího trestu a propadnutí majetku vypracovávání horoskopů a predikce úmrtí  papeže a kardinálů.

V červnu 1631 se započalo ve Florencii s tiskem Dialogu a jeho tisk byl dokončen 21. února 1632. Začaly se však objevovat zprávy, že povolení má být v Římě opětovně přezkoumáno.V polovici srpna 1632 došlo tiskaři vyrozumění, aby zastavil prodej  a Galileimu, aby další výtisky nerozšiřoval. 23. září pak papež nařídil výnosem inkvizitoru florentskému, aby vyrozuměl Galilea, že se má v dostavit k procesu v Římě. Ke své sedmdesátce spějící Galileo usiloval prostřednictvím příznivců o vyvázání se z povinnosti cestovat, o odklad, o právníka – nic z toho nebylo trvale možné  a tak se 8. ledna 1633 pod tlakem okolností rozhodl podvolit. 20. ledna 1633 sepisuje závěť a vydává se do Říma [4]. Po strastiplné cestě, kdy díky moru musel být v karanténě, konečně 13. února 1633 doráží do Říma. Dva měsíce usiluje o slyšení u papeže před vlastním procesem, ale marně. 12. dubna je zahájeno předběžné líčení. Galileimu je kladeno za vinu, že ač poučen v březnu roku 1616 kardinálem Bellarmini - aby se zřekl „přidržování, obhajoby a jakéhokoli učení“ názoru, že se Země pohybuje - toto ač slíbené, nedodržel. Marně se snažil Galileo dokázat obhajobou a svou kopií listiny onoho doporučení, která mu nezakazovala bádání v této oblasti, že co mu bylo uloženo respektoval.  Jak se dnes ukazuje, v procesu byla užita jiná interpretace onoho doporučení založená na listině v odlišné versi doporučení než si odnesl Galileo v roce 1616. V průběhu procesu, pod tlakem opakovaných stání a jak se zdá i pod hrozbou a dost možná i mučením (21. června byl dle dobových záznamů podroben zkoušce „examen rigorosum“ - pod tímto názvem se běžně inkvizicí uváděl výslech s mučením), nakonec uznává svou vinu a myšlenky svého díla odvolává. 22. června 1633 je slavnostně vyhlášeno že je uznán vinným  z kacířství [10], jeho přiznání viny nařízeno číst ve všech křesťanských zemích  a on sám odsouzen pro svůj věk jen k domácímu vězení avšak bez volného styku s okolím. Galileo je vykonával nejdříve krátce ve vile Medicejkých v Římě, pak na svou schválenou žádost blíže Florencii v  paláci arcibiskupa Ascania Piccolominiho v Sieně a nakonec od 1. prosince 1933 ve své vlastní vile v Arcetri u Florencie.

V domácím vězení byl na základě rozsudku Galileo  nucen pravidelně recitovat kajícnické žalmy a odmítat návštěvy, nicméně bylo mu dovoleno pokračovat v méně kontraverzních výzkumech a potrestání zákazem sociálních kontaktů v závěru života nebylo uplatňováno tak přísně. Co se Galileových prací týče, jeho dílo Dialogo bylo umístěno na seznam zakázaných knih Index librorum prohibitorum, na němž byl až do roku 1822. Ačkoliv rozsudek vynesený proti Galileimu neuváděl další knihy, Galileo později zjistil, že jakékoliv publikace o čemkoliv co kdy napsal, byly zakázány. Zákaz byl důsledně uplatňován ve Francii, německých státech a v Polsku.

2. dubna 1634 mu umírá milovaná prvorozená dcera Virginia (řeholním jménem sestra Maria Celeste). 4. července 1637 oslepl na pravé oko a počátkem prosince téhož roku i na oko levé. Přesto ještě roku 1638 dokončuje dílo Discorsi e dimostrazioni matematiche, intorno a due nuove scienze (Rozprava a matematické předvedení týkající se dvou nových věd), jež položilo základy moderní fysiky. Bylo propašováno z Itálie a vyšlo mimo dosah římské inkvizice v Leidenu v Holandsku roku 1638. O čtyři roky později, ve věku téměř 78 let, 8. ledna 1642 ve 4 hodiny ráno ve své vile v Arcetri Galileo Galilei umírá.

Galileovo církví deklarované kacířství trvá dlouho - až v roce 1992 vydává papež Jan Pavel II. omluvu, v níž ruší výnos inkvizice proti Galelimu a říká: „Galileo pociťoval ve svých vědeckých výzkumech přítomnost Stvořitele, který podnítil hloubku jeho ducha, povzbuzoval ho, předesílal a podporoval jeho intuici.“ Dále se o něm vyjadřuje, že „… Galileo, upřímný věřící, se ukázal z tohoto pohledu v  popisu vědeckých a biblických pravd mnohem citlivější než teologové, kteří stáli proti němu.“

   

 

Galileo a jeho Astrologica nonnulla (česky Některé věci astrologické)

Až do roku 1990 nebyla publikována s výjimkou dvou textů Antonia Favara [3]  žádná práce o Galileovi a jeho vztahu k astrologii ([1] str. 9). Dnes nám do praxe astrologického života Galiela Galieliho umožňuje nahlédnout publikace [1] a v ní  a na internetu nedávno uveřejněná část Galileiho rukopisné sbírky astrologických drobností a poznámek jím samým nadepsaná Astrologica nonnulla. 

V ní lze nalézt i vzrušující téma – Galileovo vlastnoruční hledání svého času narození.

 

 

Galileovy vlastní horoskopy (faksimile z Astrologica nonulla)

 

Z nadpisu na stránce lze na prvním řádku vyčíst datum narození 15. února 1564, 22 hod 30,  šířka (zeměpisná) 42º 30 a na druhém řádku 16. února 4 h pm  (tj. po poledni) a 3 h 30. Galilei sám vždy udával jako den narození 15. února. Časovému údaji v prvním řádku je však třeba rozumět jako údaji času měřeném od západu Slunce  - o tom svědčí posice Luny na 4°10' znamení Býka a ascendentu na 21°37' znamení Lva v Galileově nákresu horoskopu. Západ Slunce 15. února 1564 nastal v 17 hod 37 minut. Potom čas 22 h 30 přičtený k 17 hod 37 dá jako výsledek 40 hod 37 a po odečtení 24 hodin za celý den a zvětšení čísla dne o jedna získáváme datum narození 16. února 1564 v 16 hod 07, tedy 4 hod 07 odpoledne. Jestliže pro tento čas sestavíme horoskop (a pro místo narození Pisu, kde použijeme jako šířku Pisy šířku, kterou užíval Galileo, tj. 42º 30' severní šířky) dostaneme horoskop s hodnotami velmi se blížícími hodnotám na obrázku z Galieova rukopisu. Například odchylka Luny je na tehdejší dobu přijatelná a menší než 1º 5', znamení ascendentu souhlasí a blíží se i hodnotě stupňů na Galileových horoskopech (14°33' znamení Lva případně 21°37' znamení Lva). Naproti tomu mechanicky užitá hodnota 22 hod 30 pro 15. února nabídne Lunu na 25°07' znamení Berana a ascendent 2°44' znamení Štíra – tedy hodnoty viditelně ve sporu s oběma Galileovými horoskopy. Je zřejmé, že také nemůžeme užít ani čas 22 hod 30 měřený od západu Slunce 14. února (abychom přechodem došli do 15. února), protože pak dostáváme ještě více nepřijatelnou odchylku Luny a ostatních rychle jdoucích planet od hodnot jejich posic v Galileem zakreslených horoskopech. Je tedy zřejmé, že v dnešním počítání má být datum narození Galilea Galiei uváděno jako 16. února 1564 Juliánského kalendáře, případně je správné uvádět jako narození  22 hodin a 30 minut  po západu Slunce 15. února.

            Jak to, že Galileo v Astrologica nonnulla pracuje se dvěma horoskopy? Který je podle něj upřesněný? Na to, jak na svých internetových stránkách upozornila anglická astroložka Deborah Holding, nám dává odpověď pohled na práci pomocí korekční metody, zmiňované i J. Keferem v Praktické astrologii – metodou „per animodar“. Tato metoda pomáhá nalézt stupeň ascendentu jestliže již známe jeho znamení. Ve zkratce řečeno, je založena na úvaze, že stupeň ascendentu je určen stupněm toho vládce v nekorigovaném horoskopu, který má největší esenciální hodnost na stupni,  na němž došlo k lunaci (tj. k novoluní nebo úplňku) před narozením. Pravidlo má modifikaci, že pokud je ona planeta v nekorigovaném horoskopu blíže ose Asc-Decs, posunuje se na určený stupeň ascendent, pokud je blíže ose MC-IC, posunuje se na onen stupeň MC.  U Galilea  došlo k novoluní již 12. února na 2°54' znamení Ryb. Tomuto místu sice vládne Jupiter, ale povýšením, triplicitou a svou hranicí zde silněji vládne Venuše, má tedy zde ze všech planet největší esenciální hodnost. V nekorigovaném radixu je blíže ose Asc-Desc, a proto její stupeň určuje nový stupeň ascendentu – tj. 21°37' znamení Lva. Tedy onen na stránce výše zakreslený horoskop (dnes sestavitelný pro 16 hod 20 minut LMT) ukazuje Galileovo zpřesnění metodou „per animodar“.  Níže na stránce z Astrologica nonnulla uvedený horoskop slouží jako výchozí a jen „generuje“ nový ascendent 21°37' znamení Lva, jak je i naznačeno obdélníkem s těmito údaji u levé hrany dolního tématu. Dnešní verse horoskopu Galilea Galilei je následující (domy Placidovy):

 

Horoskop narození G. Galilea

            Další rozbor technik Galilea Galieli lze nalézt v článku anglické astroložky Bernadette Brady [15]. Ta na 4 horoskopech (tj. na základě rozboru 15 stran z Astrologica nonnulla otištěných v [13], tj. z vlastních poznámek Galilea Galilei,  horoskopů Galileova přítele Giovani Francesca Sagredo, Caesara Gali a Galileových dcer Virginie a Lyvie) studuje jeho práci. Ve stručnosti řečeno, pani Brady ukazuje, že Galileo byl pevně napojen na Ptolemaiovskou tradici a arabské metody. Pracoval s klasickou esenciální hodností planet (některými autory označovanou jako kosmický stav planet) založenou na vládnutí a povýšení ve znameních, vládnutí triplicitě, hranicím a tvářím, z citlivých bodů jen s Bodem štěstí (počítaným shodně pro denní i noční zrození), s bodovým systém ohodnocení sil planet vneseným do Evropy Quidem Bonatti v Liber Astronomiae (tj. podobným tomu, který zná český čtenář od J. Kefera z jeho Praktické astrologie), se stanovováním „pána horoskopu“ způsobem obdobným tomu jakým pracoval astrolog Johannes Schoener. Používal vzájemnou recepci, denní rychlost planet, zkoumal zda je planeta východně či západně ke Slunci, vládce triplicit uvažoval v systému hybridním jsoucím mezi systémem Ptolemaia a Dorothea Sidonského. S aspekty pracoval primárně v rámci znamení ale i přes znamení, orbisy aspektů uvažoval často pomoci „moieties“ (průměrů hranic působnosti obou zkoumaných prvků), užíval jako Bonatti koncept „almuguea“ (dvě planety mají stejnou vzdálenost jako znamení, které ovládají – měřeno však co do znamení a nikoli jen co do stupňů), pracoval i s kvadraturami na lunární uzly (jiné aspekty k uzlům se zatím v jeho práci prý neobjevily), na životní sílu soudil z hylegu, k predikcím užíval své profekce (odlišné od Ptolemaiových a to 365 dní = 30º) a Ptolemaiovy primární direkce s ascendentem, MC a Lunou vůči stálicím a aspektům radixových planet (stálic užíval 58). Na jednom zvláštním listu se však dle B. Brady ukazuje, že tuto techniku později pozměnil. Při čtení horoskopu v pozdějším věku nezkoumal - tak jak zpočátku - jen „osud“ dobrý či špatný, ale objevuje se u něj v souladu s astrologem Antoniem de Montulmo psychologický přístup – zkoumání inteligence, morálky, emočních kvalit. Své čtení zakládal na třech aristotelských duších - živočišné (týkající se tělesného), pocitové (spojené s postavením Luny) a rozumové (spojené s postavením Merkura).     

 

Závěr

            Z uveřejněných materiálů se nám díky objeveným Galileovým spojením s astrologií ukazuje Galileo Galilei ne jako plochý titán materialistické vědy, ale především jako člověk z masa a kostí, badatel, hledač poznání  a  nadprůměrně úspěšný astrolog – ale s tragickým závěrem života, vyvolaným špínou bulvárních novin, jež otevřela stavidla strachu mocných a  spustila jejich neadekvátní reakce. A byl to strach z toho co astrologie nabízela a dodnes nabízí, strach  z nezávislého poznání jdoucího napříč naším světem, strach který i dnes vyvolává iracionální reakce některých představitelů moci a oficiální vědy.

 

Užitá literatura:

[1] Campion, Nick a Kollerstrom, Nick (editoři): Galileo´s Astrology, zvláštní číslo Culture and Cosmos, Vol. 7,  no 1, Spring/Summer 2003, vydáno ve spolupráci Culture and Cosmos a Cinnabar Books, Bristol, England, 2003

[2] Kollerstrom, Nick: Galileo as Believer v [1], str. 1

[3] Favaro, Antonio: Galileo Astrologo, Mente e Cuore, Italia,1881; anglický překlad Evans Julianne v [1] str. 9, (text sepsaný A. Favarem desetiletí před Favarovým vydáním 20 svazkového souborného vydání Galileových prací pod názvem Opera)

[4] Loria,  Gino: Galileo Galilei, nakladatelství Orbis, Praha 1943

[5] Campion, Nick: Galileo´s Life and Work v [1], str. 5

[6] Cristianus de Prachaticz: Collecta de sanguinis minucione, Jindřichův Hradec1430, český překlad Hana Floriánová-Miškovská - Křišťan z Prachatic: O pouštění krve, Oikúmené, Praha 1999

[7] Culpeper, Nicholas: Astrological Judgement of Diseases From the Decumbiture of the Sick, London, England, 1655; nově vydáno AFA, Washington, USA October, 1959

[8] Galilei, Galileo: Astrologica nonnulla, 48 stran?. Biblioteca Nazionale di Firenze, Manoscritti Galileiani n.81; Opere,vol. 19. – některé stránky otištěny jako faksimile v [1] z Biblioteca Nazionale di Firenze, Manoscritti Galileiani n.81; Opere,vol. 19, (Favaro Antonio Ed., Le Opere di Galileo Galilei, Florence 1929-1939, 20 vol.)

[9] Poppi, Antonio: On Trial for Astral Fatalism: Galileo Faces the Inquisition, anglický překlad stran 10, 11, 43 a 51-55 z Poppi, Antonio: Cremoni, Galilei et gli Inquisitore del santo a Padova (1993) provedl M. Davies, uveřejněn v [1], str. 49-58.  

[10] Miller, David Marshall: The Thirty Years war and the Galileo Affair, History of Science, Volume 46, Part 1, Number 151, Science History Publications Ltd., Cambridge, England  March 2008

[11] Biagiolli, Mario: Galileo, Courtier: The Practice of Science in the Culture of Absolutism

The University of Chicago Press, Chicago, USA, 1993

[12] Scott, J.B.: Images of Nepotism, the Painted Ceiling of Palazo Barberini, Princetown University Press, Princetown 1991 str. 71 – otištěno v [1] str. 109

[13] Rutkin, H. Daniel: Various Uses of Horoscopes, v  Horoscopes and Public Spheres, Proceedings Religion and Society, Volume 42, Walter de Gruiter,  Berlin, New York, 2005 str. 167-182

[14] Brady Bernadette: Four Galilean Horoscopes: An analysis of Galileo´s Astrological techniques.  Vytištěno v [1], str 113-143